• „Jsou stromy, které si budeš do smrti pamatovat jako některé lidské tváře; jsou stromy, které jsou téměř svaté.“
• (Karel Čapek)

• Kde se setkalo Nebe se Zemí, roste lípa.
• Sladce voňavá až se točí hlava, když je v květu.
• Se sílou, kterou znají jenom chůvy,
• nese korunu plnou pokladů, srdce v každém listu.

• Bělavé, měkké a pružné je její dřevo,
• jako tělo panny po koupeli v lesní tůni.
• Uklidňuje, léčí, rovná spory.
• V jejím milostivém stínu objevíš čistou pravdu,
• věčný pohyb, zemitou sílu i smíření...

Ta krajina protkaná úzkými cestami, při nichž stojí boží muka, staré lípy a klikatí se hluboké úvozy vroubené lučním kvítím. Radost mám, když objevím lípu v lesním porostu. Je to takové sladké políbení v temné zeleni. Modravé cesty mezi zpívající zelení máme od miminek zasunuté ve svých myslích, to jak jsme usínali v kočárcích na procházkách po okolí a košatá lípa zve tě k oddechu, krásná, mohutná a statná lípa. Její vysoký věk je vepsán v rozpukané kůře i v dutém lipovém kmenu. Strom, který z běhu věků ve svém okolí pamatuje leccos. Pod širokou korunou v mohutných větvích nocují odedávna ptáci, pod její ochranou žijí včely, brouci, drobní hlodavci, červi, u kořenů mravenci, hadi i ještěrky. Světlo střídá stín, šumí listí, bzučí včely a pod košatou mohutnou korunou jako by se ukrýval jiný svět. Odpočinek tu najde i člověk, kterému poskytne zelenou střechu i stín nad hlavou. Pokud tu usne, strom mu šeptá sny a skromná tajemství lidského bytí.

Lípa je vidět zdaleka. Ční nad okolí jako maják, jako věčný oheň, co kdysi plál z věže nedalekého hradu, aby poutník či kupec nesešel z cesty. Na dohled od lípy, vyrostlé z letitých kořenů se dály přepadení, válečná klání, stejně jako se tu rodily děti odpočívajících žen. Děvčata si na tomto místě od nepaměti dávala schůzku s chlapci a strom viděl jejich první lásky, polibky i milování. Strom pamatuje i časy smutné, když se tu loučili chlapci odvádění na mnoho let do císařského vojska.

Pod jeho větvemi voněl krajíc režného chleba namazaný tvarohem a podmáslí. Kdo všechno tu popíjel vodu, víno i pivo? Kdo vedle na poli sel, vláčel nebo oral, sekal, sušil, vázal a stavěl panáky obilí, nakládal a svážel? Pekly se tu brambory a válel se zde dým z bramborové natě. Pod jeho korunou našel smrt i pocestný, co se tu chtěl schovat, kráva i kůň, když do koruny uhodil blesk. Vážou se k nim často příběhy o tom, kdo v jejich stínu spočinul. K jejímu kmenu se dovlekl pes, kterého na nedaleké cestě srazil povoz. Pomalu, po větvích se začala lípa smutně bortit, jako starý palác, rozpadající se hrad, pomalu umírá lípa ve stoje. Dnes tu stojí jen její torzo, jen sem tam některá z větví ještě míří k obloze, jak prsty z dlaně. Strom prožíval všechny události spolu s lidmi. Zmizí pevný bod v krajině, podle nichž se člověk mohl orientovat, stejně jako staré mezníky. A tak stará památná lípa jen pouhou svou existencí připomíná, že náš život souvisí s životy těch, kteří po staletí v její blízkosti žili, ale i s těmi, kteří tu budou žít po nás.

Co bude pak? Zasadí někdo lípu novou? Lípu, která by převzala ty staleté vědomosti a bude pamětí kraje jako kronika, legenda o které se vypráví. Jestli nejsi schopen koncentrovat se, jestliže se cítíš být roztržitý, pak v přítomnosti lípy můžeš najít klid a mír. Spoj své myšlenky se svým srdcem v dlouhé hluboké dýchání ve stínu lípy. Můžeme obdivovat Šumavu, tu čítanku uplynulých časů, v níž je bývalá tvář krajiny zaznamenána...