KOSTEL SVATÉHO LINHARTA V DOLNÍ VLTAVICI

Ladislav Stehlík - Země zamyšlená: „... Před oltářem svatého Linharta stojí lavice, kterou hospodáři nazývají "volská". Na ni usedají, aby si vymodlili zdar při prodeji dobytka. Světce, jehož pomoci se dovolávají v jeho francouzské vlasti vězňové a ženy čekající početí, přizpůsobila si jezuitská psychologie naprosto dokonale konkrétním potřebám zdejším. V Čechách převzal úlohu ochránce domácnosti a božího dobytečka, vyhovuje zcela selské praktičnosti, která i od svatého žádá porozumění svým lidským přáním a slabostem. V Dolní Vltavici obětovali mu dokonce i železné figurky domácích zvířat ve zbožném úmyslu, aby svou přímluvou ochránil jejich dobytek od všech nemocí a neštěstí. Jindy zase se tyto obětiny proměnily v symbol služebnosti "železných krav". Někteří sedláci byli totiž povinni vyživit a ošetřit krávu, svěřenou jim místním farářem, a dostali zároveň s ní i tuto figurku jako zástavu. Při odevzdání vykrmeného kusu vrátili i tento symbol na znamení, že jejich povinnost byla řádně splněna...“

Dřevěný kostel se připomíná již v roce 1355 a stál v dolní třetině náměstí. V r. 1767 zahájil výstavbu nového kostela kníže Josef ze Schwarzenbergu.V roce 1770 byl kostel vysvěcen. Byl zasvěcen sv. Leonardovi - česky Linhartovi. V té době bylo v Čechách málo kostelů zasvěceno tomuto světci. Světec byl ctěn jako oráč a chovatel dobytka. Stal se patronem zemědělců a chovatelů, kteří se do Vltavice sjížděli z velkých dálek. Zde pak na oltář obětovali železná obětní zvířátka, které vykoval a prodával za 2 - 3 krejcary místní kostelník. Zvláštní důvěře jako patron domácích zvířat se těšil svatý Leonard, jemuž byly na česko rakouském pomezí zasvěceny kostely v Dolní Vltavici a v rakouském Schläglu. Pramonstráti kteří do Schläglu přišli z jihočeského Milevska, vydali již v roce 1529 řád pro leonardovské pouti a slavnosti obětních železných zvířátek. Připojen byl tehdy i řád pro řemeslníky, kteří obětní železná zvířátka u hřbitovní zdi prodávali. Obětní železná zvířátka byla majetkem kostela sv. Leonarda a „zástup mužů i žen, poutníků i poutnic hrne se ke skříni a vybírají si podle svého majetku oběti. Vážně, s plnou důvěrou o účinku jejich. Kolik má sedlák koní a krav, tolik nabere figurek do klobouku, klekne před hlavním oltářem, modlí se a prosí za přímluvu sv. Leonarda. Potom jde s figurkami kolem oltáře, hodí trochu peněz do pokladnice a nakonec hodí figurky zase do skříně, odkud je vzal, aby zase jiní mohli je obětovati.“V pověstech, pohádkách a pověrách se kovář často honosí zvláštní mocí a nadpřirozeným kouzlem. Kovář koním i lidem trhá zuby, hojí člověka i zvířata a chrání je před učarováním. Tak mu byla svěřena významná práce, aby pro oběť patronu dobytka ukoval železné figurky obětovaných zvířat. Nejstarší figurky jsou těžké a často bývají hlava i ocas přivařeny, často i jen naznačeny. Ty mladší již mají přiletované nožičky a nejmladší figurky jsou upraveny z tenkého plechu. „Železná kráva“, jak se těmto obětním kovových zvířátkům říkalo, byla symbolem povinnosti sedláka vůči kostelu. Nebyla to však vždy jen „železná kráva“, ale i obětní svině s namalovanými selátky či hříbě. Církev si tak přišla na pěkný peníz a zemědělci byli přesvědčeni o tom, že je tímto způsobem chráněn jejich dobytek proti různým neduhům a nemocem. Nově postavený kostel byla rotundovitá stavba se 34 m vysokou cibulovitou věží. Později byla ke kostelu přistavěna mariánská kaple. Do kostela byl široký vstupní portál, umělecky vytesaný z domácí žuly. Vnitřek kostela byl osázen pěti oltáři. Dlouhá loď s kopulovitou klenbou byla vyzdobena překrásnými freskami, které představovaly osm blahoslavených. Chór byl spojen s chrámovou lodí vítězným obloukem a ozdoben hodnotnými freskami. Celou nádheru, jak vnitřně tak z venku, zvyšovala okna z olovnatého skla. Okna byla ručně malována. Dříve stávala v kostele busta krásné neznámé světice. Řezbářská práce skupiny umělců kolem mistra Parléře pochází z doby okolo konce 14.století a patří k nejstarším gotickým uměleckým dílům Šumavy. Světice je známa jako Vltavická madona a lze jí spatřit v Alšově jihočeské galerii na zámku Hluboká nad Vltavou.

Obec i okolní obce byly osídleny z větší části obyvateli římskokatolické víry, kteří docházeli do kostela v hojném počtu a světili mnoho katolických svátků. Poutě s procesím se také neobešly bez kostela, odtud s farářem vycházeli po cestě ke kapličkám, tam se pomodlili a poslední cesta končila na hřbitově u velkého kříže. Zde se s farářem pomodlili za zemřelé a položili květy na hrob svých zemřelých. Vltavická pouť se konala první neděli po 6.listopadu podle starého katolického kalendáře. Sem přijížděli sedláci z velkých dálek, při bohoslužbě se modlili za zdraví a ochranu svého domácího zvířectva. Velké posvícení pro všechny obyvatele představovala první neděle po svátku sv. Andělů Strážných, 2 října. Němci tomuto dnu říkali Schutzengelsonntag. K tomuto Andělu se v kostele modlili a prosili o ochranu hospodáři nejen při obchodování, ale i na cestách za výdělkem. V kostele byly varhany, na chóru vedle varhan byly obrazy zasvěcené patronům sv. Václava a sv. Jana Nepomuckého. Po druhé světové válce zůstaly na hlavní věži kostela dva zvony, velký a malý, s kterými se zvonilo při bohoslužbě, také se ohlašovalo a vyzvánělo při úmrtí a požáru. Tento kostel míval více zvonů, podle čtyř prázdných závěsů pro zvony, ty byly ve válečné době odebrány a pro válečné zbraně roztaveny. V první světové válce, tak i v druhé světové válce, se odebíraly zvony ze všech kostelů k výrobě zbraní. Osud obce Dolní Vltavice byl již zpečetěn, výstavba přehradní nádrže pokračovala, ovšem o kostelu se zpočátku uvažovalo, že zůstane zachován, byl památkově chráněn. Nakonec však ředitelství vodního díla Lipno odkoupilo kostel spolu se hřbitovem, márnicí a dalšími objekty za odhadní cenu 89 957 Kč a vše se připravovalo k demolici. V květnu 1958 byla na kostela rozebrána střecha a pak musel být odstřelen, protože při nízkém stavu vody vyčnívala věž z vody. Údajně dokonce kolovala historka o tom, že když se věž kostela odpálila, jeho cibulovitá báň se stále vracela k místu, odkud téměř 200 let shlížela do krajiny. Zachráněna byla především gotická plastika světice a uložena do sbírek Alšovy jihočeské galerie. Je to plastická socha z lipového dřeva, vysoká 33 centimetrů, poněkud poškozená a dvakrát, v roce 1934 a 1967, byla opravována. Varhany z roku 1896 byly převezeny do kostela ve Vlachově Březí, několik soch z kostela má být údajně v kapli poutního kostela ve Lhotě u Svaté Anny na Strakonicku, obětní zvířátka mají být v městském muzeu v Nových Hradech a ostatní cennější věci v muzeu v Českém Krumlově. Tolik podle pramenů, sám jsem to nikdy nezjišťoval. Dolní Vltavice se od té doby dokonale změnila, pamětníci ubývají, vzpomínky vyprchají.

Zdroj: Kroniky