Věnovací listina z 12. října 1895

Já, podepsaný Franz Festl, rozhodl jsem se na náklad jisté části mnou naspořeného jmění dát na nově zřízeném božím poli zbudovat důstojnou a svému zbožnému účelu odpovídající kapli s hrobkou příslušníků naší rodiny. K tomuto novému věnování předkládám slavnému představenstvu farní obce Dolní Vltavice (Unterwuldau) žádost, aby byly přesně a svědomitě splněny následující podmínky:

1. Farní obec dá na místo bezúplatně dopravit všechen nezbytný materiál jakož stavební nářadí,
2. kaple bude pro všechny časy ze hřbitovního fondu udržována v trvale dobrém stavu,
3. každému zemřelému bez rozdílu musí být při vnesení jeho tělesných ostatků na boží pole zdarma vyzváněno,
4. zavazuji se vzít na sebe starost o důstojnou výzdobu a vybavení smutečního oltáře, u něhož jsem při procesí o Dušičkách té vůle dát na své náklady sloužit mši svatou za všechny zemřelé z Festlovy rodiny a přátelstva, jakož vůbec i za ty všechny, kdo zde na hřbitově odpočívají,
5. žádám veledůstojný vikariát jakož slavné představenstvo farní obce Dolní Vltavice, aby na znamení souhlasu s podmínkami shora uvedenými připojili laskavě k této věnovací listině své podpisy.

Franz Festl se narodil 10. června 1821 v Kyselově. Odtud plánoval, vedl a financoval práce na zvelebení kostela v Dolní Vltavici, kam rodný Kyselov farností náležel. Navázali za tím účelem kontakty s mnoha k tomu potřebnými silami z oblasti uměleckých řemesel. Hřbitovní kaple měla být dalším počinem v témže směru. Zednický mistr Ludwig Berger pořídil propočet stavebních nákladů a v roce 1896 a 1897 ke stavbě skutečně došlo. Podle konečných jejích vyúčtování lze doložit, že se na ní podíleli zednický mistr Schmied z Aigenu, dolnovltavický tesař Hofer a truhlář téhož příjmení za Světlíku (Kirchschlag), kovář Johann Haas rovněž přímo tady z Dolní Vltavice, umělecký sklář Johann Hüttl z Lince, zámečnický mistr Hofer opět z Dolní Vltavice, kameník Pechtwanger z hornorakouské obce Neufelden, umělecký zámečník Anton Mittermaier z Ottensheimu v okrese Urfahr, odkud byl i sochař Josef Kepplinger, pokud nezmíníme i některé z dalších. Podezdívka stavby byla pořízena z pestřické žuly, kameny zdiva byly dodány z cihelny nedalekých dolů na tuhu. Sedlová střecha kaple byla pokryta drážkovými taškami a věž spolu s částí vnějších zdí pak pobita břidlicí. Podlaha vnitřku byla z mramorových desek a tvořila černobílý šachovnicový vzor. Na každé ze dvou delších stěnách kaple bylo po jednom okně s olovnatým sklem se zpodobením Svatého Ducha, na čelních stěnách po jednom větracím okně a ve věži čtyři zvukové otvory. Oltář kaple od Kepplingera měl sochy Krista na kříži s Marií a Janem Evangelistou pod ním stojícími, čtyři svícny a kánonové tabule. Hřbitovní zvon se jménem Františka Xaverského (křestního patrona Festlova) odlil linecký zvonař Gigg a vysvěcen byl už 23. června 1896 u příležitosti biskupské vizitace samotným budějovickým biskupem Martinem Říhou. Hned nade dveřmi stálo uvnitř psáno i následující čtyřverší:

• Vždycky jen tak to děje se,
• jak přišel, každý půjde,
• nic s sebou zprvu nenese,
• nic vposled odnášet nebude.

Nový dolnovltavický hřbitov, na které byli pohřbíváni zesnulí farníci až do časů vyhnání, byl zřízen právě před více než sto lety. V letech 1957-1958 byl srovnán se zemí českým vojskem a následujícího roku 1959 pak zatopen Lipenským přehradním jezerem. Počátkem sedmdesátých let minulého století byl starý hřbitov u dolnovltavického farního hřbitova sv. Linharta už velikostí nedostačoval a c.k. okresní hejtmanství v Českém Krumlově uspořádalo několik komisí ke stanovení velikosti plochy a vůbec k určení místa pro nový hřbitov příhodného. Po první světové válce byl na místě starého hřbitova zřízen parčík. Zeď byla odbourána a místo ní byl postaven drátěný plot a kolem něho vysázeli keře. V parčíku byl odhalen pomník padlým za první světové války. U vchodu hřbitova stály dvě lípy, které byly vysázeny v upomínku na svatbu císaře Franze Josefa s Elizabethou, princeznou z Bavorska, zvanou Sissi. Celá věc pak usnula až do roku 1896. Ještě před započetím stavby vlastního hřbitova dal Franz Festl, někdejší řídící, nad pozemkem obcí vykoupeným zbudovat hřbitovní kapli s hrobkou, v níž chtěl být pochován se svými sourozenci. Využívání hrobky nebylo ještě schváleno, kaple však byla budějovickou biskupskou konzistoří a c.k. místodržitelstvím v Praze potvrzena jako mešní. Za stavbu kaple zaplatil Franz Festl 2268 zlatých 60 krejcarů, přilehlý stavební pozemek však dosud zaplacen nebyl. Aby se kaple ocitla uvnitř obvodu hřbitovní zdi, musila farní obec přikoupit ještě 190 čtverečních sáhů pozemku. Veškeré zemní práce byly podle výše podílu poskytnuty bezplatně obcí a osadami, stejně tak bez úhrady byl lámán a přivážen přírodní kámen na stavbu hřbitovní zdi. K celkovému objemu stavebních prací na novém hřbitově lze uvést následující data: délka obvodní zdi obnášela 341 metrů, průměrná výška téže zdi včetně krytiny 2 metry, šířka zdi 0,80 metru. Samojediný vchod na hřbitov nacházel se na jeho západní straně. Podoba zděných pilířů brány byla totožná s těmi při jižním vchodu starého hřbitova kolem farního kostela. Na dolnovltavický hřbitov nebyli až do roku 1945 pochováváni nijací cizinci, ačkoli v obci byli za první světové války přítomni ruští váleční zajatci a za druhé světové války zajatci z Francie, Belgie a Jugoslávie. Kromě toho tu za druhé světové války byli nasazeni na nucené práce mnohé osoby ženského i mužského pohlaví z Polska, Ukrajiny i Ruska. Všichni projevovali chuť do práce a místní obyvatelé s nimi v rámci možností dobře vycházeli. O nedělích byla všem cizincům povolena návštěva bohoslužby, což rádi využívali pro možnost vzájemného osobního styku a výměny informací. Jihočeský sborník historický dochází ve studii "Polští občané na Českokrumlovsku : „… přikláníme se k názoru, že v převážné míře vítali němečtí rolníci polské pracovní síly takřka s otevřenou náručí, neboť nestačili sami zvládnout hospodářské práce. Takoví rolníci byli pochopitelně i dobrými zaměstnavateli. Někdy se dostal Polák do poměrů takřka patriarchálních; byl ubytován v pokojíku, který před ním obýval německý čeledín, sdílel společný stůl se členy rolníkovy rodiny, měl dost času k odpočinku i ke styku a k zábavě s ostatními Poláky ve vesnici a pokud nebyl nablízku nějaký fanatický nacista, upravovaly se postupně i styky s místním německým obyvatelstvem na poměrně slušné soužití.“ Zdroj ještě doplňuje: "Odtržené československé území si ostatně brzy získalo mezi polskými dělníky velmi dobrou pověst. Dokladem je i řada příkladů, kdy Poláci, zaměstnaní na vlastním říšském území, odtud utíkali a pokoušeli se najít zaměstnání v pohraničí. Zjevné tolerování cizinců německým obyvatelstvem, a to i příslušníků slovanských národů, vyplývalo nepochybně z dosud nevyhraněného postoje pohraničních Němců k nacismu a válce a ze silných tradic sociálně demokratického hnutí, jak již ukázal Jindřich Pecka ve své studii 'K otázce zajateckých táborů u pramene Vltavy'. Tento stav věcí měl za následek, že se cizinci ve farnosti Dolní Vltavice chovali klidně a pokojně se po konci války i vrátili do svých domovů. Jen jeden případ výrazně odlišný tu chci závěrem uvést. V roce 1941 byl "Boarheisl", jak je po chalupě říkalo Josefu Watzlovi z Bližné čp. 2, jedné neděle předvolán na četnickou stanici. Když se tam po jitřní mši ohlásil, zmlátili ho až do krve a následně ho tak krví zalitého vedli dva SAmani vedli celým Schwarzbachem s tabulí na krku. Ta tabule nesla nápis: Poláci jsou mi milejší než Němci". U "Boarheisla" pracoval jeden Polák, který směl společně s rodinou modlit se i jíst u jednoho stolu. Po vyhození dolnovltavického mostu do povětří muži SS dne 6. května roku 1945 a následující vzájemnou palbou, která skončila příchodem Američanů, byl jimi zajat starosta Josef Schwarzbauer ("Jogl", čp. 4) a obviněn z toho, co se stalo s mostem i z následného vojenského odporu. Megafonem bylo obyvatelstvu sděleno, že bude pověšen na lípě při kapli zvané "Boarkapelle". Velebnému pánu Adrianu Raabovi, zdejšímu faráři, se spolu s válečnými zajatci a dělníky, kteří tu u nás byli na nucených pracích, podařilo Američanům v tomto nepředloženém kroku zabránit. Osud hřbitova a jeho konec následoval od roku 1951, kdy se na hřbitově přestalo pohřbívat. Podle záznamů to bylo přesně 21. září 1955, kdy se konal výběr stanoviště pro nový hřbitov v Černé v Pošumaví, náhradou za hřbitov v Dolní Vltavici, který bude v blízké době zatopen. Z těchto důvodů bylo nutno provést exhumaci přibližně 500 ks hrobů a přenesení ostatků. Jelikož po roce 1945 nebyly k dispozici žádné knihy, tiskopisy, plány, či výkazy, nevedl se hřbitovní plán, takže nemohl být převzat, nebyly tudíž k dispozici žádné informace o pohřbených, převážně německých osadnících.

Zdroj: Franz Festl: Gedenkbuch der Festlfamilie; Johann Studener: Die Untermoldauer Freithofkapelle; Fritz Winkler: Schrecklicher Frühling 1945; Johann Jungbauer: Gedenkbuch der Gemeinde Eggetschlag; Robert Randýsek: Polští občané na Českokrumlovsku (in: Jihočeský sborník historický 2/1967, s. 107-111); písemná a ústní sdělení Hermine Hanauerové,Alfreda Jungbauera, Gustava Lepschyho, Franz Mündla, Georga Schwarze, Josefa Schwarzbauera, Rosy Studenerové, WillihoStudenera, Marie Watzlové a Marie Zaunmüllerové.

Jan Mareš