MĚSTSKÝ PRANÝŘ V DOLNÍ VLTAVICI

Pranýřování čili veřejné odsouzení některých přestupků bylo převzato z antiky. Pranýř, planýř, pranéř nebo také pragnéř (z něm. Pranger) je zmiňován v městských knihách a kronikách už od 12. století. Mívaly podobu dřevěného či kamenného sloupu, někdy klece, a stávaly uprostřed náměstí. Odsouzený člověk byl k pranýři připoután a vystaven posměchu a hanobení okolí. Od počátečního vystavení prostě pro ostudu postupně přibyla pranýři i funkce, že na osobu k němu upoutanou si měli všichni dávat pozor. Sloužil ovšem jen k lehčím trestům, nikoliv k popravám – pro ty byla vyhrazena speciální místa, popraviště či šibeniční vrchy. Podle středověkých kronikářů se při zvuku popravčího zvonku scházel u pranýře místní lid, aby se na místě veřejné potupy či hanby zúčastnil vykonání rozsudku.

Pranýř je zajímavou a cennou zvláštností Dolní Vltavice. Byl postaven 8.srpna 1673 nad kostelem, asi uprostřed náměstí vltavického. Byl odznakem městečka, které mělo mimo jiných práv i právo trestní. Pranýřem bývaly trestány hlavně nevěrné, či nepočestné ženy nebo nepoctiví řemeslníci a obchodníci, kteří druhé šidili. Odsouzenci byli postaveni na pranýř a připoutáni k němu okovy na určitou dobu a to hlavně v neděli, kdy kolem chodili lidé do kostela. Na hlavu byl odsouzenému posazen slaměný věnec a kdokoliv z kolemjdoucích měl právo odsouzenému spílat, libovolně mu nadávat a beztrestně na něho i plivat. Nemravné, padlé dívky stály na pranýři během bohoslužeb, na krku měly připevněn železný obojek. Většinou se o tom vedly soudní protokoly, které se ovšem v Dolní Vltavici nezachovaly. Vystavení na pranýř bylo obyvatelům městečka oznamováno zvonkem, který byl dopraven z Norimberka a zavěšen po straně pranýře pod plechovou stříšku. Na zvonek se rovněž šturmovalo při požáru v obci. O obou výročních trzích byla na pranýř připevňována dřevěná ruka s mečem, znak to trestního práva městečka. Uvedený pranýř je vysoký asi 3,5 m a je dodnes krásně zachován v původní své slávě. Jeho základem jsou tři na sobě položené kamenné kruhy, ve formě schodů, z nichž do výše je postaven kamenný sloup. Na něm jsou v prvé a druhé třetině navlečeny jako prstence dva kamenné kruhy. Na dolním, širším, stával odsouzenec. Na jehlanovitém zakončení pranýře je posazena kamenná koule. Zvonek umístěný pod horním kamenným prstencem na severní straně pranýře byl v roce 1950 sejmut a používán příslušníky vojska ve školní budově na sezvánění k nástupům. Po jejich odchodu ze školní budovy byl dán na půdu do budovy čp. 20, kde jsem ho později našel a na pranýř znovu zavěsil. Stejně tak jsem našel v blátě při zdi u staré školy čp.2 v roce 1954 řetízek se zámkem, kterým se odsouzenec připoutával k pranýři a rovněž jsem tento znovu zavěsil na pranýř.

Císař Josef II. v roce 1787 tresty na pranýři zrušil, pranýř v Dolní Vltavici vydržel až do roku 1958, kdy byl zatopen Lipenskou přehradou. Když byla u silnice v roce 1888 postavena nová školní budova, tu pranýř zastrčený pod jižní zdí již tak nápadně nevynikal a po zřízení parku kolem kostela a postavení pomníku padlým za I. světové války, bylo uvažováno v roce 1922 přemístit pranýř do horního rohu parku k silnici, aby tak byl vytvořen vhodný protějšek pomníku padlých vojáků. Pravděpodobně pro nákladnou práci s tím spojenou, k tomu nedošlo. A tak bychom mohli pokračovat. Stále pokračovat. Pranýře jsou sice minulostí, ale soudy soudí dál...

Zdroj František Schusser

© Zdroj: Stará Šumava

Váš názor na material

Čtěte take