Dolnovltavický most

Dlouhá historie bez začátku a konce mostu.

Mosty přes řeku Vltavu u Dolní Vltavice mají svou dlouhou historii. Dá se předpokládat, že zde most existoval už dávno před záměrným založením osady Hirzem z Klingerbergu. Snad někdy kolem roku 1250 tady vzniklo rušné místo při mostě s kovárnou, kolářstvím, stájemi pro přepřahávání a ubytovacími herberky. Místem vedla Dolnovltavická stezka z města Schlägl v Rakousku přes Kyselov a Dolní Vltavici do Hořic na Šumavě a Českého Krumlova.

Na den sv. Linharta (6. listopadu) 1886 po ranní mši byl slavnostně vysvěcen nový ocelový Vltavský most (říkalo se mu zdejším nářečím Wuldabruck) v Dolní Vltavici. Dnes se v těch místech vlní vody Lipenského jezera. Tenkrát to však byla nějaká událost, za účasti vysokých hostí a návštěvníků tradičního dolnovltavického linhartského posvícení z širokého okolí. Na obou koncích nového i na vedle dosud ještě stále stojícím dřevěném mostě čekalo velké množství lidí. Všichni chtěli vyzkoušet vyšňořenou novostavbu jako první. Když se ozval zvon z kostelní věže, vysvětil nový most dolnovltavický farář, po něm okresní vikář Augustin Wrtilek a nakonec jeden z řádových bratří blízkého kláštera v hornorakouském Schläglu. Pak se setkali zleva přicházející kníže Adolf a kněžna Ida ze Schwarzenbergu s dolnovltavickým starostou Franzem Mayerem vprostřed mostu se schläglským opatem Norbertem Schachingerem, jeho komorníkem Raimundem Lengbauerem a přednostou obecního zastupitelstva obce Kyselov (Sarau) Johannem Spitzlem, kteří přicházeli zprava. Tím setkáním uprostřed mostu byla stavba předána do užívání veřejnosti. Nato odhalila na dolnovltavické straně kněžna Ida novou sochu sv. Jana Nepomuckého, postavenou na náklady schwarzenberského šlechtického domu. Pak už mohlo na náměstíčku začít pravé linhartské posvícení.Mosty přes Vltavu u Dolní Vltavice mají svou dlouhou historii. Pasovští biskupové, šlechtické rody ze sousedního Mühlviertelu a čeští králové měli stejný zájem na existenci mostu při všem přístupné vltavské křižovatce této vysoce důležité obchodní cesty. O náklady na stavbu a opravy vltavských mostů se v Dolní Vltavici v dávných dobách svorně dělily schläglský i zlatokorunský klášter, respektive rožmberské panství. Zatímco Dolnovltavičtí byli udělením městských práv osvobozeni z placení odúmrtě a za roční paušál i robotních povinností a naturálních dávek, museli ti z Kyselova a Kozí Stráně (Geisleiten) odvádět tyto dávky až do roku 1848. Vedle obvyklých poplatků a služeb klášteru ve Schläglu mu byli Kyselovští podle robotního soupisu povinni ročně 14 robotními dny s potahem dvou volů či s jedním koňským spřežením, k čemuž patřila i služebnost "poskytnutí dvou potahů k dovozu stavebního dřeva při pracích na dolnovltavickém mostě". Podle robotního soupisu se mezi povinných 14 dnů roboty počítaly i práce "při opravě rybářského domku v Kyselově a rovněž klášteru náležející poloviny vltavského mostu každých pět až šest let jednou osobou po jeden či dva dny". "Na přilepšenou" dodával klášter na každý robotní den "tři bochníky chleba jeden a půl libry těžké". Kromě obchodníků táhlo vždy znovu i velké množství válečného lidu přes brody na řece a vltavský most k významnému vltavskému přechodu, při čemž byly často pleněny a vypalovány osady podél toku řeky. V husitských dobách a zvláště v letech před válkou třicetiletou a během ní způsobila četná tažení vojenských oddílů těmito končinami úplné zničení tehdejších farních osad Kyselov, Dolní Vltavice, Bližná (Eggetschlag) a Radslav (Ratschlag). Vypráví se o zajištění Vltavy v roce 1611 císařským obristem Schiferem se 103 muži, aby byla pasovskému válečnému lidu uzavřena cesta vltavským přechodem. Z roku 1866 je zaznamenáno zpevňování dolnovltavického mostu, které by umožnilo i přejezd těžkého dělostřelectva. Před počátkem první světové války byl nový ocelový most po svém otevření v roce 1886 ještě jednou slavnostně vyzdoben. To při návratu z pražské Jubilejní výstavy roku 1891 projel císař František Josef i farní obcí Dolní Vltavice. O této události si místní lidé vyprávěli vlastně až do doby svého vyhnání v roce 1946. Velké zástupy prý tehdy čekaly na obou stranách mostu přes Vltavu a podél silnice na příjezd císařského kočáru. Ten, tažený šestispřežím, zastavil zřejmě na dolnovltavickém předmostí. Tam měl prý starosta obce Franz Mugrauer samým rozčilením zapomenout svou řeč. Řekl prý nakonec po našem: "Griaß Gott, Herr Kaiser! Es gfreit uns, dass S' uns a amoi in Wulda bsurchan." (Pozdrav Bůh, pane císaři! Těší nás, že jste nás tu ve Vltavici jednou navštívil.) Jako dar byl prý předán bochník chleba a uzená šunka. Císař měl údajně říci:. "I dank Eich schön. Bleibts weiterhin so brave Laundeskinder!" (Pěkně Vám děkuju. Zůstaňte i nadále hodnými dětmi své země!) Most byl zničen těsně před příjezdem Američanů od Kyselova, vyhodili Němci most do vzduchu. Detonace odhodila mohutné kusy mostního zařízení až několik set metrů daleko. Dům čp. 33 (Watzlovo řeznictví) a na pravém břehu Vltavy už v Kyselově stojící domy čp. 1 a 25 (Bohner- a Festl-Haus) byly napůl v troskách, střechy domů v širokém okolí strženy, krásná kostelní okna proražena tlakovou vlnou. Je zajímavé, že v těsné blízkosti mostu stála kaple se sochou sv. Jana Nepomuckého, která zůstala prakticky neporušena. Američané v noci ze 6. na 7. května veškerá obytná stavení v blízkosti mostu, která byla výbuchem zničena, srovnali se zemí, urovnali nájezdy na obou stranách břehu Vltavy a postavili pontonový most. Na místě zničeného železného mostu postavili američtí ženisté během dvou dnů nový dřevěný most pro dvoustopý provoz. Větší část potřebného řeziva si vzali bez náhrady z Fischerovy pily v Kyselově čp. 2. Jako světlost mostních polí (rozestup mostních pilířů) zvolili Američané přibližně 4,0 m, na ledolamy nepamatovali. Podle místních zkušeností s mosty ke svážení sena musel činit s ohledem na ledochod rozestup mostních pilířů nejméně 5,5 až 6,0 m. Na svém místě však dlouho nestál, v únoru roku 1946 způsobilo pět deštivých dnů, spolu s rychlým táním, zvýšení hladiny řeky o čtyři metry, řeka vystoupila z břehů, zaplavila celé okolí a při tom byl stržen i nedávno postavený most. Nápor a síla vody rozrazila most na dvě poloviny, levá polovina uvázla na levém břehu a pravá byla unášena dále, narazila na zeď domu č. p. 32 a rozrazila se opět na dvě části. A tak znovu musel být postaven nový, opět dřevěný most, který definitivně skončil svůj „život“ po roce 1948, kdy bylo rozhodnuto o demolici a zatopení obce vodami lipenského jezera.

Zdroj: Studener, Johann (1860-1940): Ústní vyprávění. Glaube und Heimat, 1987 Jan Mareš

© Zdroj: Stará Šumava
© Zdroj: Stará Šumava
© Zdroj: Stará Šumava
© Zdroj: Stará Šumava

Zpět na hlavní stránku