KAPLE SVATÉHO JANA NEPOMUCKÉHO V DOLNÍ VLTAVICI NA ŠUMAVĚ

Sv. Jan Nepomucký patří mezi české zemské patrony a v období baroka byl jedním z nejuctívanějších světců u nás. Narodil se kolem roku 1340 v osadě Pomuk blízko Zelené Hory a také se podepisoval jako rodilý z Pomuku. Teprve údajně až po jeho kanonizaci bylo toto místo nazváno Ne - Pomukem.

Sv. Jan Nepomucký je patron vod, proto býval postaven u řek blízko mostu, kde měl chránit voraře, lodníky, mlynáře a samotný most při povodních. Socha byla umístěná do kamenné výklenkové kapličky. Kamenná renesanční socha byla v životní velikosti. Každoročně konala farní obec v den 16. května prosebné procesí k Nepomukovi na mostě přes Vltavu. Byl to den výročí slavnostního přenesení smrtelných ostatků světcových do pražského chrámu sv. Víta léta Páně 1393. Zpovědník tehdejší české královny byl podle legendy utopen ve Vltavě pro zachování zpovědního tajemství. Místo, kde spočinulo jeho mrtvé tělo na dně řeky, ukázala ve vodě svatozář pěti hvězd. Nepomukova socha na bočním oltáři dolnovltavického kostela i na zdejším mostě přes Vltavu nesla kolem hlavy rovněž pozlacený věnec pěti hvězd. Také světcův obraz v radslavské kapli blízko Vltavy na vrchu zvaném "Moarchtaberg" je zpodoboval. Ve válečném roce 1944 vykročil jen malý houfec starších lidí a dětí s posledním dolnovltavickým farářem Antonem Raabem ke světcově soše na mostě, u níž se jako všechna léta předtím po prosebných modlitbách zpívala píseň zvaná "Nepomuklied". První sloku si ještě dokážu připomenout:

  • "Ty jsi příklad pravé pobožnosti,
  • v Nepomuku divem zrozený,
  • zdoba kněžství, výkvět slavných ctností,
  • strážce víry neohrožený."

Nikdo z účastníků nemohl tušit, že to bylo úplně poslední dolnovltavické procesí k Nepomukovi na mostě vůbec. Od kostela věřící modlitbou a zpěvem došli k mostu, před sochou se pomodlili a prosili o ochranu před povodní, odtud procesí došlo na hřbitov, tam u velkého kříže se modlili a položili květy na hrob svým zemřelým. Kaplička se sochou, od doby co byla postavena, přežila válečná léta. V roce 1945 Američané a 1946 pak čeští komisaři procesí prostě zakázali. Po vyhnání německých obyvatel v roce 1946 a zejména pak po vládním rozhodnutí o stavbě lipenské přehrady 1948 byly všechny osady farnosti Dolní Vltavice vydány totálnímu zániku. O dolnovltavické soše Nepomukově a o zdejším mostě existuje pak už jen několik tiskových zpráv. "Der Heilige Nepomuk steht an der Moldau mit Steinen eingebaut," (Svatý Jan Nepomucký stojí na Vltavě obestaven kameny.) referuje "Glaube und Heimat" z 15. prosince 1955. Před zkušebním napuštěním přehradního jezera roku 1958 byly v zimních měsících všechny domy v Dolní Vltavici včetně Nepomukovy sochy až k linii domů čp. 16 ("Greibl") - čp. 28 ("Kary"), jakož i farní vsi Kyselov, Kozí Stráň, Horní a Dolní Borková beze zbytku vypáleny a vyhozeny pak do povětří. Od poloviny dubna 1958 se obraz zdejší krajiny proměnil úplně. Tající sněhy přítokového povodí Vltavy dokázaly zaplnit jezero, sahající napříště od Lipna až k Nové Peci, Želnava, poněvadž "dolejší" Nová Pec byla dříve označována jako Želnava-nádraží. Je to obraz zvláštní, keře a houštiny se dosud přízračně tyčí z vody, stejně jako opěry a pilíře mostů u Dolní Vltavice, Radslavi a Hůrky. Území na pravém břehu Vltavy bylo až k hranici uzavřeným vojenským pásmem. Po válce, v době míru, dokázali lidé z vandalství sochu z podstavce sundat a skulit do řeky, tím byla zcela zničena, to vše se dělo bez postihu. Zánik kapličky a její úplné zbourání se uskutečnilo v roce 1958 i s dalšími objekty, kvůli zatopení vodou lipenské přehrady. Z vyprávění střelmistra, měla být kaplička podle plánu zbourána odstřelením. Snad se stal zázrak, nebo to byla velice dobrá práce starých stavebních mistrů, kteří tuto kapličku stavěli, neboť po detonaci jen nadskočila a sedla zpět jen s malým poškozením. Pro další odstřelení se rozhodlo losem. Noví držitelé moci nepotřebují po vyhnání německých farníků nijakého svatého na mostě, poněvadž nechtějí prokazovat ani stopu staletí zdejší historie. Ze slatinné vody přehradní nádrže neproniká k hladině nijaký zásvit svatozáře utonulého Nepomuka, ale jemnou cihlovou drtí prostoupený a krvavě jí do ruda zbarvený písečný břeh přehradního jezera upomíná na naši zničenou Dolní Vltavici. Zásluhou Adalberta Stiftera vešel dolnovltavický most přes Vltavu nepřímo i do světové literatury. Nijak neupřesněný Stifterův časový údaj o pobytu zázračného zpodobení mariánského v Dolní Vltavici a o jeho návratu se pokusil právě v souvislosti s tamním mostem trochu faktograficky podpořit a zpřesnit Franz Fischer ve svém článku "Über die Entstehung der Gutwasserkirche in Oberplan" následujícím líčením: "V roce 1713 těžce onemocněl výběrčí cla Josef Zach v Dolní Vltavici. Putovat do Horní Plané, aby tam vyhledal pomoc, nemohl. Poprosil faráře Jenneho Matthäuse, jestli by mu nemohl milostnou sošku poslat do Dolní Vltavice. Stalo se, výběrčí se uzdravil, zpodobení Matky Boží zůstalo přesto i nadále v Dolní Vltavici. Byla vystavena na kamenných božích mukách mezi celnicí a mostem přes Vltavu. Hornoplánští, celá spousta tamních farníků, častěji žádali o navrácení milostné sošky, avšak marně. Na podnět krumlovského sirotčího písaře poskytl patronátní úřad dolnovltavickým mariánskou sošku ze Svatého Tomáše s vyrozuměním, že je jedno, jaký obraz či zpodobení Boží Matky je v tomto případě uctíván." V letech 1759-1793 byl farářem v Horní Plané Anton Kitzhofer, který pocházel z Horních Brzotic u Polné na Šumavě. "Požadoval se vší energií vydání mariánské sošky zpět. Obracel se v tom smyslu na úřady duchovní i světské. Přísný pokyn Vrchního celního úřadu v Budějovicích přiměl konečně dolnovltavické k ochotě ve věci ustoupit. Dne 14. června 1760 dali se dotázat jedním poslem, zda mají sošku donést sami či zda si ji odnese někdo z Horní Plané. Farář Kitzhofer vyslal neprodleně hornoplánského měšťana Eliase Reiningera do Dolní Vltavice, který mariánskou sošku opravdu přinesl nazpět."

Studener, Johann (1860-1940): ústní vyprávění. Glaube und Heimat, 1987, Jan Mareš

© Zdroj: Stará Šumava

Váš názor na material

Čtěte take